Toshiro (28 let)
Brno
více o mně
vše (27)
informace (2)
inspirace (4)
trénink (18)
video (3)
parkour.cz
parkour.net
blane's training blog
zanshin studios tutorials
overground.pl
david belle blog
behej.com
Pamatujete? - Jump London, Jump Britain
3.8.2008
Po delší době se mi dostaly do rukou dokumenty, které kdysi odstartovaly větší celosvětový zájem o Parkour – Jump London a Jump Britain. Tyto dokumenty velmi ovlivnili vnímání parkouru v několika minulých letech a mnoho lidí díky těmto dokumentům s parkourem začalo (například známý britský traceur Blane). Dnes už oba „Jumpy“ nejsou tak zásadní, v inspirování začátečníků je nahradili hrané filmy Okrsek 13 a Casino Royale. A většina začátečníků o ani o existenci těchto dokumentů neví.
Když jsem s parkourem začínal, tak jsem oba dokumenty viděl, ale mnoho si z nich nepamatuji. Tak mě docela zajímalo, jaký dojem ve mně zanechají takhle po letech.
Pro případné zájemce jsou všechny tyto dokumenty k sehnání na DVD, přes torrenty a různé streamovací servery. (neptejte se mě na konkrétní zdroje.)
Jump London
Na podzim roku 2003 udělala britská TV Channel 4 první velký dokument o novém fenoménu. Vystupují v něm Sebastien Foucan, Jerome Ben Aoues a bratři Vigrouxové Johann a Stephane. V úvodu je krátká výprava do míst vzniku do Lisses, předměstí Paříže. Pak už se dokument věnuje vyhledávání vizuálně zajímavých lokací v Londýně. Střídají se záběry na extrémní skoky a vyprávění o tom co parkour je a jakou má filozofii. Na aktérech je hodně znát jazyková bariéra a to, že o parkouru v televizi mluví prakticky poprvé. Podotýkám ještě, že se používají termíny parkour a freeruning jako synonyma. K rozdělení jejich významu došlo až posléze a spíše komunitou, než samotnými tvůrci. Celkový dojem je i dnes vcelku pozitivní, dost mi to připomnělo naše vlastní první zkušenosti s médii. Jump London opravdu rozšířil do světa zájem o parkour, ale bohužel nikoliv znalosti potřebné k jeho tréninku.
Jump Britain
Po úspěších prvního dokumentu se vrhl Channel 4 hned na další. Tentokrát už je film postaven na hlavní hvězdě Sebastienovi Foucanovi, občas se objeví také Jerome Ben Aoues. V pokračování se zaměřili na natočení ještě extrémnějších kousků po celé Británii. Druhým příběhem je setkání a trénink s britskými začínajícími zájemci o parkour. Jejich šílení v tělocvičně mi připomnělo naše vlastní začátky a bláhový sebetrénink akrobacie. Oproti Jump London hodnotím pokračování o dost hůře. Posedlost extrémy a rychlé šíření nadšení, ale bez znalostí dosáhlo maxima a po celém světě si vybralo krutou daň v podobě nespočtu lehkých i těžkých zranění lidí, kteří se pokoušeli následovat cestu parkouru jen na základě shlédnutí videa.
The Making of Jump Britain
Klasický film o filmu, kde se dovíme, co vše stálo za natáčením. Pár opiček Sebastiena a hlavně těžké zranění EZe při zakázaném blbnutí při natáčení. Dovíme se také více o tehdy vznikající skupině UrbanFreeflow, kterou právě EZ založil. Tenhle snímek už doporučuji shlédnout jen lidem, kteří chtějí mít přehled ve všem :).
Při sledování na mě dýchla opravdu velká nostalgie časů, kdy jsem sám s parkourem začínal. Z dnešního pohledu je fakt šílené, jak málo jsme věděli, jak málo se vlastně dá zjistit a naučit z takovýchto dokumentů. „Jumpy“ opravdu mají sílu lidi oslovit a nalákat je, ale postrádají už informace, co za tím vším stojí.
Proto obdivuji spíše další generace traceurů, kteří své nadšení přeměnili ve skutečný trénink a učení se znalostí od zakladatelů (David Belle, Yamakasi) a hlavně šíření těchto znalostí. Pro začátečníka je totiž mnohem podstatnější vědět, co za tím vším je, jak začít a jak postupně zlepšovat své schopnosti. To jsou bohužel informace, které právě v „Jumpech“ kriticky chybí.
stálý link | sekce: inspirace | komentáře (1)
Bojová umění a parkour
31.5.2008
Čím více vím o parkouru, tím více se pro mě jeho chápání blíží vnitřním stylům bojových umění. Čím více vím o bojových uměních, tím více je mi jasné, že parkour zkusit vysvětlit na této analogii nemá smysl. Dneska jsou bojová umění již prakticky ztracené umění, mizí pod nánosem popkultury a evropského pojetí sportu. S hlavní podstatou seberozvoje a sebevzdělávání navzdory lidské pohodlnosti a hledání smyslu života se setkáme už jen výjimečně.
Co si dneska představí lidi pod bojovým uměním? V první řadě filmy, kde je bojové umění používáno prakticky jen jako prostředek jak někoho co nejelegantněji zmlátit. V lepších případech jde o skutečné schopnosti aktérů, které se mění pod taktovkou choreografie prakticky v tanec. V horších případech do hry vstupují filmové efekty v podobě zrychlovaček, lítání na špagátech a dalších zrůdnostech.
Evropské pojetí sportů, které vše musí měřit nebo porovnávat, změnilo bojová umění v bojové sporty. Není to ta nejhorší varianta, ale i při pokusu trochu dodržovat filozofické a etické zásady se bojová umění takto redukují na továrnu na barevné pásky a nesmyslné soutěže (mám sám dlouholetou zkušenost s Judem). A navíc docela početná skupina lidí vidí v tomto tréninku primárně schopnost někoho zmlátit.
Nebudu se pouštět do hlubších úvah, tento příspěvek je spíše malé naťuknutí a chtěl jsem se hlavně podělit o zdroje informací, na které jsem při svém zájmu o bojová umění narazil.
Úplně prvním impulzem pro hledání informací o bojových umění byla reality show „Peklo s Landou“ na stream.cz. Zaujal mě pokus, který měl hlavně ukázat, že zamakat na sobě fyzicky se hodně promítne i do psychiky a životních postojů. Show se nakonec zdařila jen okrajově, hlavně proto, že to byla v první řadě reality show – a tak vše se podřizovalo senzaci a kameře. Přes to všechno myslím, že show několika aktérům skutečně pomohla a prakticky vyslala podobný signál, o který se snažíme i v parkouru. To nej co jsem si ze sledování odnesl, bylo to, jakým způsobem měřili fyzické schopnosti. Tuhle metodu používáme i na Brněnských trénincích, je to dobré zrcadlo toho, jak na tom člověk je a dá se tím porovnávat pokrok.
Posléze jsem se dostal k seriálu Human Weapon. Je to vcelku prostoduchá show, kde dva týpci jezdí po světě a učí se vždy jednomu konkrétnímu stylu a na konci svedou souboj s někým, kdo dané umění ovládá. Jako rychlo-turistický pohled na všechny možné styly je to užitečné, aspoň já jsem se dozvěděl o mnoha nových regionálních bojových uměních a jejich historii. Na druhou stranu pořad je velice stereotypní a, když člověk už ví, kde hledat, tak se stejné informace dozví rychleji, bez zbytečné omáčky. Nejvíce mi vadilo, že se vždy učili od mega super grand masterů :) a v zinscenovaném finálním souboji dokazovali, jak málo se toho v takovém krátkém čase dá naučit. Pozitivní byli grafické demonstrace fyzikálních principů.
Pak jsem si řekl, že popkulturních informací mám už až po krk a zkusil si najít něco serióznějšího. Zrovna v té době běžel na ČT2 seriál Bojová umění aneb Jednota osobnosti , který byl přesně tím, co jsem hledal - vnitřní podstatou. První díly jsou spíše o bojových sportech, které mají také svá specifická pozitiva, ale východní pojetí je mi mnohem bližší. Pozitivem je že tento seriál je zdarma ke shlédnutí online, velmi ho doporučuji. Nejvíc se mi zamlouval přístup a mluvení těch starších – thaichi a šermíř. K dobru přidávám pár poznámek k jednotlivým dílům.:
1. Zápas a sumo – Asijské pozadí je v kontrastu ještě zajímavější. Důraz se dává na „boj se sebou“.
2. Box, kixbox – Asi nejhorší díl. V tomhle pojetí už fakt jde jen a jen o sport.
3. Taichi – Výborné popsání přístupu k bojovým uměním (začátek, příklad s ženšenem), komplexnost čínských umění – zdraví, tělo, dýchání harmonie. Cvičení dává řád. Východní přístup – trpělivost, poslouchání moudrosti.
4. Wushu – Starší lidé mají lepší pojetí. Mladí Evropané v tom vidí primárně akrobacii a opět soutěž.
5. Kung fu – Velice dobré, když vidím něco takového, tak lituji, že u nás je kung fu úplně jinde.
6. Karate – Je zmíněn velice užitečný princip – žák se nejprve musí vše naučit, aby pak vše zapomněl a používal intuitivně a vynalézavě. V tomto díle je velice dobře rozebrán rozdíl mezi bojovým uměním a soutěží.
7. Meče – Překvapilo mě zjištění, že šerm je vlastně evropské bojové umění. Na druhou stranu se mi stejně příčí, že primární využití je prodání se přes show na hradech atd.
8. Jiu jitsu, judo, aikido – V tomto díle je příliš o soutěžení. Zajímavé jsou principy práce s energií
9. Capoeira, Penčak silat – Harmonie, estetika prakticky proměna v tanec.
A moje poslední setkání s bojovými uměními bylo přes knížku Mnich bojovník. Jde o autobigrafii zenového mistra Dešimarua, původem poláka, který přes mnohá životní úskalí dostal prakticky pěšky a stopem do Číny, kde se chtěl učit od Shaolinů. Sice Shaolini už v té době byli legenda, ale i tak se dostal do chrámu, kde nějaký čas cvičil pod skutečným mistrem wushu. Tuto knihu rozhodně doporučuji. Pro komplexní informace doporučuji obecně nejvíce knížky.
Samozřejmě nejlepší přiblížení by bylo přes skutečné praktikování. To má ale spousty úskalí. Opravdu nestojím o bojový sport ani o výcvik pouličního rváče a to pak už skoro není kam v Česku jít. Je mi navíc jasné, že takovému tréninku by se musel věnovat člověk plně a já se nechci vzdát parkouru, který je pro mě středobodem všech těchto zájmů. Možná ale od podzimu zkusím chodit na Taichi.
A co říci závěrem? Místo naivního pokusu parkour vysvětlit na bojových uměních, zkuste použít analogii se Sokolem, tomu se zdá rozumí více lidí a je to skutečně blízko tomu co děláme.
stálý link | sekce: inspirace | komentáře (1)
Project Pilgrimage
11.4.2008
Už delší dobu v podstatě nesleduji parkourová videa. Ale nedávno se jednomu podařilo prolomit šeď. A proto o něm píšu i zde, abych mu udělal reklamu. Mluvím o videu Project Pilgrimage. Jeho autorem je Američan Duncan známý pod přezdívkou TK17. Video je v podstatě 90 minutový dokument, který se v první části věnuje vysvětlení principů parkouru a v druhé je poctou místu vzniku – Lisses.
Z videa přímo čiší duch parkouru a láska s kterou video autor dělal. A ono se jen tak nevidí, aby někdo zadarmo udělal naprosto plnohodnotný hodinu a půl trvající dokument. Video je ale mluveno velice dobrou angličtinou a tak se dá rozumět. Film doporučuji sledovat v klidu a naráz, tak je jeho poselství nejsilnější. Pokud nevládnete dostatečnou angličtinou, tak doporučuji počkat na české titulky, které připravuje parkour.cz (může to trvat i delší dobu).
Video je parádní příležitost připomenout si, proč vlastně parkour děláme. Také se hodí jako vysvětlení pro běžné lidi, velký úspěch má například u rodičů.
Odkazy na video naleznete v této diskuzi na parkour.net.
stálý link | sekce: inspirace | komentáře (8)
Cesta pokojného bojovníka
30.8.2007
Nedávno se mi dostala do rukou knížka Way of the Peaceful Warrior (Cesta pokojného bojovníka) (1980) o které mnoho traceurů mluví s nadšením. Jejím autorem je Dan Millman. Knížka spadá do poměrně mladého žánru self-help.
Knížka je skvělá v tom, že poskytuje řadu otázek a taky odpovědí na to jak žít. Nejen o globálním smyslu, ale hlavně o maličkostech, jako je strava, dýchání, chození, zlozvyky atd. Je to v podstatě autobiografie s pár vymyšlenými "fantasy" prvky na efekt, které jsem osobně moc neocenil. Jinak je to ale knížka, která mě opravdu motivovala do spousty věcí a určitě si chci od Millmana přečíst i non-fiction knížky a i jiné autory na toto téma. Oceňuji, že autor nikdy netvrdil, že jde o čistou autobiografii a realitu a například v tomto rozhovoru sděluje co jsou fakta a co nikoliv a navíc se tam vyjadřuje i k filmu Peaceful Warrior (2006), který podle jeho knížky vznikl. Film je údajně ještě více populární a "přístupný divákovi", ale i tak se ho chystám asi za týden shlédnout.
Celkově vzato je to hezká motivační knížka, která dobře plní svůj cíl - donutit člověka aby se zamyslel nad svým životem a něco smysluplného s ním udělal. Rozhodně doporučuji jako "povinou literaturu" pro traceury.
stálý link | sekce: inspirace | komentáře (4)
3.8.2008
Po delší době se mi dostaly do rukou dokumenty, které kdysi odstartovaly větší celosvětový zájem o Parkour – Jump London a Jump Britain. Tyto dokumenty velmi ovlivnili vnímání parkouru v několika minulých letech a mnoho lidí díky těmto dokumentům s parkourem začalo (například známý britský traceur Blane). Dnes už oba „Jumpy“ nejsou tak zásadní, v inspirování začátečníků je nahradili hrané filmy Okrsek 13 a Casino Royale. A většina začátečníků o ani o existenci těchto dokumentů neví.
Když jsem s parkourem začínal, tak jsem oba dokumenty viděl, ale mnoho si z nich nepamatuji. Tak mě docela zajímalo, jaký dojem ve mně zanechají takhle po letech.
Pro případné zájemce jsou všechny tyto dokumenty k sehnání na DVD, přes torrenty a různé streamovací servery. (neptejte se mě na konkrétní zdroje.)
Jump London
Na podzim roku 2003 udělala britská TV Channel 4 první velký dokument o novém fenoménu. Vystupují v něm Sebastien Foucan, Jerome Ben Aoues a bratři Vigrouxové Johann a Stephane. V úvodu je krátká výprava do míst vzniku do Lisses, předměstí Paříže. Pak už se dokument věnuje vyhledávání vizuálně zajímavých lokací v Londýně. Střídají se záběry na extrémní skoky a vyprávění o tom co parkour je a jakou má filozofii. Na aktérech je hodně znát jazyková bariéra a to, že o parkouru v televizi mluví prakticky poprvé. Podotýkám ještě, že se používají termíny parkour a freeruning jako synonyma. K rozdělení jejich významu došlo až posléze a spíše komunitou, než samotnými tvůrci. Celkový dojem je i dnes vcelku pozitivní, dost mi to připomnělo naše vlastní první zkušenosti s médii. Jump London opravdu rozšířil do světa zájem o parkour, ale bohužel nikoliv znalosti potřebné k jeho tréninku.
Jump Britain
Po úspěších prvního dokumentu se vrhl Channel 4 hned na další. Tentokrát už je film postaven na hlavní hvězdě Sebastienovi Foucanovi, občas se objeví také Jerome Ben Aoues. V pokračování se zaměřili na natočení ještě extrémnějších kousků po celé Británii. Druhým příběhem je setkání a trénink s britskými začínajícími zájemci o parkour. Jejich šílení v tělocvičně mi připomnělo naše vlastní začátky a bláhový sebetrénink akrobacie. Oproti Jump London hodnotím pokračování o dost hůře. Posedlost extrémy a rychlé šíření nadšení, ale bez znalostí dosáhlo maxima a po celém světě si vybralo krutou daň v podobě nespočtu lehkých i těžkých zranění lidí, kteří se pokoušeli následovat cestu parkouru jen na základě shlédnutí videa.
The Making of Jump Britain
Klasický film o filmu, kde se dovíme, co vše stálo za natáčením. Pár opiček Sebastiena a hlavně těžké zranění EZe při zakázaném blbnutí při natáčení. Dovíme se také více o tehdy vznikající skupině UrbanFreeflow, kterou právě EZ založil. Tenhle snímek už doporučuji shlédnout jen lidem, kteří chtějí mít přehled ve všem :).
Při sledování na mě dýchla opravdu velká nostalgie časů, kdy jsem sám s parkourem začínal. Z dnešního pohledu je fakt šílené, jak málo jsme věděli, jak málo se vlastně dá zjistit a naučit z takovýchto dokumentů. „Jumpy“ opravdu mají sílu lidi oslovit a nalákat je, ale postrádají už informace, co za tím vším stojí.
Proto obdivuji spíše další generace traceurů, kteří své nadšení přeměnili ve skutečný trénink a učení se znalostí od zakladatelů (David Belle, Yamakasi) a hlavně šíření těchto znalostí. Pro začátečníka je totiž mnohem podstatnější vědět, co za tím vším je, jak začít a jak postupně zlepšovat své schopnosti. To jsou bohužel informace, které právě v „Jumpech“ kriticky chybí.
stálý link | sekce: inspirace | komentáře (1)
Bojová umění a parkour
31.5.2008
Čím více vím o parkouru, tím více se pro mě jeho chápání blíží vnitřním stylům bojových umění. Čím více vím o bojových uměních, tím více je mi jasné, že parkour zkusit vysvětlit na této analogii nemá smysl. Dneska jsou bojová umění již prakticky ztracené umění, mizí pod nánosem popkultury a evropského pojetí sportu. S hlavní podstatou seberozvoje a sebevzdělávání navzdory lidské pohodlnosti a hledání smyslu života se setkáme už jen výjimečně.
Co si dneska představí lidi pod bojovým uměním? V první řadě filmy, kde je bojové umění používáno prakticky jen jako prostředek jak někoho co nejelegantněji zmlátit. V lepších případech jde o skutečné schopnosti aktérů, které se mění pod taktovkou choreografie prakticky v tanec. V horších případech do hry vstupují filmové efekty v podobě zrychlovaček, lítání na špagátech a dalších zrůdnostech.
Evropské pojetí sportů, které vše musí měřit nebo porovnávat, změnilo bojová umění v bojové sporty. Není to ta nejhorší varianta, ale i při pokusu trochu dodržovat filozofické a etické zásady se bojová umění takto redukují na továrnu na barevné pásky a nesmyslné soutěže (mám sám dlouholetou zkušenost s Judem). A navíc docela početná skupina lidí vidí v tomto tréninku primárně schopnost někoho zmlátit.
Nebudu se pouštět do hlubších úvah, tento příspěvek je spíše malé naťuknutí a chtěl jsem se hlavně podělit o zdroje informací, na které jsem při svém zájmu o bojová umění narazil.
Úplně prvním impulzem pro hledání informací o bojových umění byla reality show „Peklo s Landou“ na stream.cz. Zaujal mě pokus, který měl hlavně ukázat, že zamakat na sobě fyzicky se hodně promítne i do psychiky a životních postojů. Show se nakonec zdařila jen okrajově, hlavně proto, že to byla v první řadě reality show – a tak vše se podřizovalo senzaci a kameře. Přes to všechno myslím, že show několika aktérům skutečně pomohla a prakticky vyslala podobný signál, o který se snažíme i v parkouru. To nej co jsem si ze sledování odnesl, bylo to, jakým způsobem měřili fyzické schopnosti. Tuhle metodu používáme i na Brněnských trénincích, je to dobré zrcadlo toho, jak na tom člověk je a dá se tím porovnávat pokrok.
Posléze jsem se dostal k seriálu Human Weapon. Je to vcelku prostoduchá show, kde dva týpci jezdí po světě a učí se vždy jednomu konkrétnímu stylu a na konci svedou souboj s někým, kdo dané umění ovládá. Jako rychlo-turistický pohled na všechny možné styly je to užitečné, aspoň já jsem se dozvěděl o mnoha nových regionálních bojových uměních a jejich historii. Na druhou stranu pořad je velice stereotypní a, když člověk už ví, kde hledat, tak se stejné informace dozví rychleji, bez zbytečné omáčky. Nejvíce mi vadilo, že se vždy učili od mega super grand masterů :) a v zinscenovaném finálním souboji dokazovali, jak málo se toho v takovém krátkém čase dá naučit. Pozitivní byli grafické demonstrace fyzikálních principů.
Pak jsem si řekl, že popkulturních informací mám už až po krk a zkusil si najít něco serióznějšího. Zrovna v té době běžel na ČT2 seriál Bojová umění aneb Jednota osobnosti , který byl přesně tím, co jsem hledal - vnitřní podstatou. První díly jsou spíše o bojových sportech, které mají také svá specifická pozitiva, ale východní pojetí je mi mnohem bližší. Pozitivem je že tento seriál je zdarma ke shlédnutí online, velmi ho doporučuji. Nejvíc se mi zamlouval přístup a mluvení těch starších – thaichi a šermíř. K dobru přidávám pár poznámek k jednotlivým dílům.:
1. Zápas a sumo – Asijské pozadí je v kontrastu ještě zajímavější. Důraz se dává na „boj se sebou“.
2. Box, kixbox – Asi nejhorší díl. V tomhle pojetí už fakt jde jen a jen o sport.
3. Taichi – Výborné popsání přístupu k bojovým uměním (začátek, příklad s ženšenem), komplexnost čínských umění – zdraví, tělo, dýchání harmonie. Cvičení dává řád. Východní přístup – trpělivost, poslouchání moudrosti.
4. Wushu – Starší lidé mají lepší pojetí. Mladí Evropané v tom vidí primárně akrobacii a opět soutěž.
5. Kung fu – Velice dobré, když vidím něco takového, tak lituji, že u nás je kung fu úplně jinde.
6. Karate – Je zmíněn velice užitečný princip – žák se nejprve musí vše naučit, aby pak vše zapomněl a používal intuitivně a vynalézavě. V tomto díle je velice dobře rozebrán rozdíl mezi bojovým uměním a soutěží.
7. Meče – Překvapilo mě zjištění, že šerm je vlastně evropské bojové umění. Na druhou stranu se mi stejně příčí, že primární využití je prodání se přes show na hradech atd.
8. Jiu jitsu, judo, aikido – V tomto díle je příliš o soutěžení. Zajímavé jsou principy práce s energií
9. Capoeira, Penčak silat – Harmonie, estetika prakticky proměna v tanec.
A moje poslední setkání s bojovými uměními bylo přes knížku Mnich bojovník. Jde o autobigrafii zenového mistra Dešimarua, původem poláka, který přes mnohá životní úskalí dostal prakticky pěšky a stopem do Číny, kde se chtěl učit od Shaolinů. Sice Shaolini už v té době byli legenda, ale i tak se dostal do chrámu, kde nějaký čas cvičil pod skutečným mistrem wushu. Tuto knihu rozhodně doporučuji. Pro komplexní informace doporučuji obecně nejvíce knížky.
Samozřejmě nejlepší přiblížení by bylo přes skutečné praktikování. To má ale spousty úskalí. Opravdu nestojím o bojový sport ani o výcvik pouličního rváče a to pak už skoro není kam v Česku jít. Je mi navíc jasné, že takovému tréninku by se musel věnovat člověk plně a já se nechci vzdát parkouru, který je pro mě středobodem všech těchto zájmů. Možná ale od podzimu zkusím chodit na Taichi.
A co říci závěrem? Místo naivního pokusu parkour vysvětlit na bojových uměních, zkuste použít analogii se Sokolem, tomu se zdá rozumí více lidí a je to skutečně blízko tomu co děláme.
stálý link | sekce: inspirace | komentáře (1)
Project Pilgrimage
11.4.2008
Už delší dobu v podstatě nesleduji parkourová videa. Ale nedávno se jednomu podařilo prolomit šeď. A proto o něm píšu i zde, abych mu udělal reklamu. Mluvím o videu Project Pilgrimage. Jeho autorem je Američan Duncan známý pod přezdívkou TK17. Video je v podstatě 90 minutový dokument, který se v první části věnuje vysvětlení principů parkouru a v druhé je poctou místu vzniku – Lisses.
Z videa přímo čiší duch parkouru a láska s kterou video autor dělal. A ono se jen tak nevidí, aby někdo zadarmo udělal naprosto plnohodnotný hodinu a půl trvající dokument. Video je ale mluveno velice dobrou angličtinou a tak se dá rozumět. Film doporučuji sledovat v klidu a naráz, tak je jeho poselství nejsilnější. Pokud nevládnete dostatečnou angličtinou, tak doporučuji počkat na české titulky, které připravuje parkour.cz (může to trvat i delší dobu).
Video je parádní příležitost připomenout si, proč vlastně parkour děláme. Také se hodí jako vysvětlení pro běžné lidi, velký úspěch má například u rodičů.
Odkazy na video naleznete v této diskuzi na parkour.net.
stálý link | sekce: inspirace | komentáře (8)
Cesta pokojného bojovníka
30.8.2007
Nedávno se mi dostala do rukou knížka Way of the Peaceful Warrior (Cesta pokojného bojovníka) (1980) o které mnoho traceurů mluví s nadšením. Jejím autorem je Dan Millman. Knížka spadá do poměrně mladého žánru self-help.
Knížka je skvělá v tom, že poskytuje řadu otázek a taky odpovědí na to jak žít. Nejen o globálním smyslu, ale hlavně o maličkostech, jako je strava, dýchání, chození, zlozvyky atd. Je to v podstatě autobiografie s pár vymyšlenými "fantasy" prvky na efekt, které jsem osobně moc neocenil. Jinak je to ale knížka, která mě opravdu motivovala do spousty věcí a určitě si chci od Millmana přečíst i non-fiction knížky a i jiné autory na toto téma. Oceňuji, že autor nikdy netvrdil, že jde o čistou autobiografii a realitu a například v tomto rozhovoru sděluje co jsou fakta a co nikoliv a navíc se tam vyjadřuje i k filmu Peaceful Warrior (2006), který podle jeho knížky vznikl. Film je údajně ještě více populární a "přístupný divákovi", ale i tak se ho chystám asi za týden shlédnout.
Celkově vzato je to hezká motivační knížka, která dobře plní svůj cíl - donutit člověka aby se zamyslel nad svým životem a něco smysluplného s ním udělal. Rozhodně doporučuji jako "povinou literaturu" pro traceury.
stálý link | sekce: inspirace | komentáře (4)
Design and content by Toshiro © 2007 - 2010 | statistiky: 